Nejranější runové nápisy, které přežily až dodnes, jsou datované přibližně do roku 200 n.l. Tato abeceda se skládá z 24 písmen - 18 souhlásek a 6 samohlásek, které jsou uvedeny v následující tabulce:

Pozn.: V tradičním přepisu runových nápisů se písmeno j čte stejně jako v češtině, kdežto y jako německé [ü].


  KÓDOVANÉ RUNY
24 písmen se tradičně rozděluje do tří skupin po devíti písmenech; tyto skupiny se nazývají ættir. V předchozí tabulce je každá řada jeden ætt (singulár od ættir). To znamená, že F, U, TH, A, R, K, G a W patří do prvního ættu; H, N, I, J, Æ, P, Z a S do druhého a T, B, E, M, L, NG, D a N patří do třetího. V závislostí na ættir mají runy své přesně dané pozice, takže např. K by byla šestá runa v prvním ættu a T první runa ve třetím ættu.

Zajímavou věcí na této dvojici čísel spojenou s každou runou je to, že může být použita k psaní alternativní "kódovanou" verzí run. Kódované runy se skládají ze svislé čáry uprostřed a na ní napojených krátkých vodorovných linek. Ty na levé straně určují číslo ættu, a ty na pravé polohu runy uvnitř ættu, jak je ukázáno níže:

Někteří vědci se domnívají, že tento způsob zobrazování run pomocí svislých a vodorovných čar má jakousi spojitost s písemným systémem Ogham; přesvědčivé důkazy pro toto tvrzení však stále chybí.


  PŮVOD A VÝVOJ
Většinu runových textů lze nalézt na pevných materiálech jako je kámen, dřevo či kov, což také vysvětluje jejich hranatý tvar. Díky podobnosti se středozemními písmy je velmi pravděpodobné, že byla runová abeceda odvozena z abecedy řecké či etruské. Přestože první runové nápisy pocházejí ze 3. století n. l., leží jeho původ nejspíše mnohem dál, až v pravěké severní Evropě. A důvod? Nejranější runové nápisy nemají přesně daný směr psaní, mohou být psána zleva doprava i zprava doleva, což je prvkem velmi archaických řeckých či etruských abeced před 3. stoletím př.n.l.
   Jiná vysvětlení stáří run pocházejí z historie germánských jazyků. Písmeno Æ se nenacházelo ani v těch nejranějších textech, protože zvuk [æ] kolem 3. století n. l. z germánských jazyků zcela vymizel. V runové abecedě ale toto písmeno existuje (tím se má na mysli, že je vždy uváděno v seznamu všech písmen) a i z lingvistické rekonstrukce je zřejmé, že pragermánský jazyk (jazyk, ze kterého se později vyvinuly jazyky germánské), samohlásku [æ] obsahoval. To znamená, že toto písmeno muselo vzniknout, když byl tento zvuk zapotřebí, ale díky tradici se udrželo v abecedě, i když už zapotřebí nebylo.
   Další důkaz pochází z pravopisné úmluvy v runové abecedě, která říká, že kombinace hlásek A a I, AI, znamená zvuk [e]. Historická lingvistika nám opět napovídá, že se z pragermánského zvuku [ai] vyvinul v pozdějších germánských jazycích zvuk [e]. To znamená, že původní pravopis slov byl už za časů pragermánštiny standardizován, a díky konzervativnímu charakteru písemného systému byl zachován původní tvar slov, i když se výslovnost časem změnila. Všechna tato fakta dokazují, že lze dobu vzniku runové abecedy datovat do 1. tisíciletí př.n.l.

Runová abeceda o 24 písmenech se nazývá "Starší runová abeceda" a používala se především před 9. stoletím n. l. Jak se však jazyky vyvíjely a čím více germánských národů tuto abecedu přejímalo, měnil se i futhark tak, aby co nejvíce vyhovoval jím zaznamenávaným jazykům.

Jednu z raných odnoží futharku používali Gótové, takže se jí říká gótické runy. Používala se až do roku  500 n. l., kdy byla nahrazena gótickou abecedou založenou na řečtině. Jedna z teorií dokonce říká, že to bylo Gótové, kdo vynalezl futhark, ale není pro to dostatek důkazů.

V 5.století n. l. přinesli do Anglie z kontinentální Evropy runovou abecedu (futhark) Anglosasové  a přetvořili ji na 33-písmennou "futhorc", aby tak vyhovovala hláskovým změnám vyskytujícím se ve staré angličtině - jazyce, kterým Anglosasové mluvili. I název "futhorc" nese stopy fonologických změn, samohláska dlouhé [a] se ve staré angličtině vyvinula v samohlásku [o].

Nová písmena kompenzovala fonetické změny ve staré angličtině. Například z písmena K ve Starší runové abecedě se ve futhorcu stalo písmeno C, které se před středními a zadními samohláskami ([a], [o], [u]) vyslovovalo jako [k] a před předními samohláskami ([e] a [i]) jako [c]. Nové futhorcské písmeno K bylo vytvořeno proto, aby vždy představovalo zvuk [k], nezávisle na následující samohlásce. Stejně tak písmeno G představovalo ve Starší runové abecedě [g], [y] i [gh], takže bylo vynalezeno druhé písmeno G, které by vždy představovalo pouze zvuk [g]. A konečně ve staré angličtině vzniklo mnoho nových zvuků, takže bylo vytvořeno i mnoho nových run.

Ve Skandinávii se futhark také dále vyvíjel kolem 9. století n. l. Kromě 24 písmen měla skandinávská "Mladší runová abeceda" ještě 16 písmen. Devět z původních písmen Starší runové abecedy odpadlo (G, W, Æ, P, Z, E, NG, D a O) a jedno nové bylo vytvořeno (velké R). Existovaly dva hlavní druhy Mladší runové abecedy, a to abeceda dánská a abeceda švédsko-norská:

Důvod této redukce písmen v Mladší runové abecedě je spjat s velmi složitými fonologickými změnami ve starém skandinávském jazyce. Jelikož bylo z abecedy odstraněno mnoho písmen, bylo několika zbývajícím písmenům přiděleno více významů: TH se používalo pro [þ] i [θ]; U pro [u] a [o]; K pro [k], [g] a [ng]; I pro [i] a [e]; T pro [t] a [d]; a B pro [b] i [p]. Nové písmeno velké R se ve staré skandinávštině původně používalo pro zvuk, který zní asi jako [eh], ale v pozdějších skandinávských jazycích se z něj stalo [y].

I když runová abeceda coby písemný systém vzkvétala, s rozšiřující se latinkou začala postupně upadat. V Anglii začaly být anglosaské runy nahrazovány latinskou abecedou kolem 9. století n. l. a krátce po vítězství Normanů v roce 1066 zcela zanikly . Ve skandinávských zemích byly runy používány ještě po dlouhá staletí, ale kolem roku 1600 n. l. už se staly pouze kuriozitou mezi učenci a archeology.

  Nahoru