Latinská abeceda má podobná písmena jako ta naše, ale v klasické podobě jí chybí J a U. Hláska I  byla totiž používána pro I i J a znak V pro hlásky V a U. Dodnes je tento způsob běžný v nápisech na monumentech, jejich rozlišování začalo až v 17. století. CH jako písmeno neexistuje, pouze ve výslovnosti. (Římané ovšem vyslovovali [kh].) Ve slovníku jsou slova začínající na CH uvedena pod písmenem C. S písmenem K se prakticky nesetkáme, výjimkou jsou pouze výrazy etruského původu. Y a Z se objevují především jen v řeckých slovech, naproti tomu Q a X jsou v porovnání s češtinou mnohem častější.
    Latina má sice samohlásky dlouhé a krátké, ale v písmu se délka neznačí. Je ji však třeba znát, jednak aby se mohl určit slovní přízvuk, a jednak kvůli správné výslovnosti koncovek. Z cvičných důvodů je značena vodorovnou čárkou nad samohláskou (Rōma, Rōmānus).


  VÝSLOVNOST

    AE
  • v téže slabice se čte [é] - např. saepe [sépe] často, Caesar [cézar]
  • pokud jde o dvě samostatné hlásky patřící do dvou různých slabik, čteme [áé] - např. āēr [á-ér] vzduch

    OE
  • vždy se čte [é] - např. poena [péna] trest, Maliboeus [malibéus]
  • pokud jde o dvě samostatné hlásky patřící do dvou různých slabik, čteme [oé] - např. Boēthius [bo-é-thi-us]

    I
  • před samohláskou téže slabiky čteme jako [j] - např. iam [jam] už
  • před samohláskou následující slabiky čteme [ij] - např. Italia [itálija]
  • mezi dvěma samohláskami čteme jako [jj] - např. maior [maj-jor] větší
  • v jiných případech čteme [i] - např. incola [inkola] obyvatel

    Y
  • vždy čteme jako [i] - např. butyrum [butýrum] máslo

    C
  • před samohláskami e, i a dvojhláskami ae, oe čteme [c] - např. Cicerō [ciceró]
  • ve všech ostatních případech čteme jako [k] - např. cārus [kárus] milý, ecce [ekce] hle

    TI
  • před samohláskou nebo dvojhláskou čteme [ci] - např. Horātius [horácius]
  • po sykavce nebo před souhláskou vždy čteme [ty] - např. Titus [tytus]

    DI, NI
  • vždy čteme tvrdě [dy, ny] - např. Dīdō [dýdó], Sardinia [sardynya]

    CH
  • vždy čteme jako [ch] - např. schōla [schóla] škola

    PH
  • vždy čteme jako [f] - např. philosophia [filosofia] filozofie

    TH
  • vždy čteme jako [th] - např. thermae [thermé] lázně

    RH
  • vždy čteme jako [r] - např. Rhodus [rodus]

    S
  • mezi samohláskami čteme jako [z] - např. rōsa [róza] růže
  • v jiných případech čteme [s] - např. cursus [kurzus] běh

    Q
  • není nikdy samo o sobě, ale vždy ve spojení s u; teprve tehdy vyslovujeme [kv] - např. itaque [itakve] proto

    U
  • ve spojení hlásek QUA, QUE, QUI, QUO, QUU; to samé u GUA,... a SUA,... kde tvoří jednu slabiku, čteme [v] - např. quoque [kvokve] také, lingua [lingva] jazyk, sanguis [sangvis] krev
  • ve všech ostatních případech čteme [u] - např. Coelius [célius]


  SLABIKY
V latině je slabika buď dlouhá přirozeně, jestliže obsahuje dlouhou samohlásku (crās) nebo dvojhlásku (aut), nebo polohou, jestliže i po krátké samohlásce následuje skupina souhlásek (nunc).

Krátkou slabiku značíme obloučkem     U
Dlouhou slabiku značíme čárkou           
Např.
posteā    ─ U ─           etiam    U U U           sērō    ─ ─           saepe    ─ U


  PŘÍZVUK

  • je na předposlední slabice, jestliže je tato slabika dlouhá, ať přirozeně nebo polohou:
    Quīntiliānus    ─ U U ─ U          Catullus    U ─ U

  • je na třetí slabice od konce, je-li předposlední slabika krátká:
    Propertius    U ─ U U          Vergilius    ─ U U U

  • příklonné částice -que (a), -ve (nebo), a -ne (-li) způsobují, že se přízvuk přesouvá na předposlední slabiku slova, ke kterému je částice připojena:
    arma (zbraň)    ─ U            armaque (a zbraň)    ─ U U
  Nahoru