Sumerové vytvořili v jižní Mezopotámii před více než 5000 lety jednou z prvních městských civilizací na světě a vyvinuli písemný systém, jehož znaky ve tvaru klínků ovlivnily písma této oblasti na dalších 3000 let. Najdeme mezi nimi písma logofonetická, sylabická i abecední, ale všechna dohromady je dnes souhrnně označujeme jako písma klínová.

O této tabulce se může dočíst více na www.metmuseum.org.

Sumerský písemný systém byl ve svých počátcích neustále ve vývoji. Původní směr písma byl shora dolů, ale z nějakého neznámého důvodu se celkem brzy změnil na zleva doprava (přibližně kolem roku 3000 př.n.l.). Tento fakt také ovlivnil orientaci znaků, kdy byly všechny přetočeny o 90° proti směru hodinových ručiček. Další změna raného systému se týkala "stylu" znaků. Rané znaky byly více "lineární" v tom smyslu, že byly tvořeny rovnými či zatočenými čárami. Po roce 3000 př.n.l. se však tyto čáry začaly vyvíjet do klínků, což změnilo vzhled znaků z lineárních na "klínové".

Kolem 2800 př.n.l. se v sumerském písemném systému začaly objevovat fonetické prvky. Jelikož se v sumerštině vyskytuje velký počet jednoslabičných slov, je zde velmi častá homofonie (což znamená, že spousta slov zní stejně nebo jsou si velmi podobná). To poskytovalo možnost psaní rébusů, kdy je znak pro jedno slovo použit k vyjádření slova jiného, které zní podobně nebo naprosto stejně. Pro příklad mohu uvést slovo ti "šíp", které zní podobně jako til "život". Kdybychom tedy chtěli po vzoru starých Sumeřanů napsat "život", napsali bychom znak pro "šíp". Nakonec se tento systém vyvinul až do té míry, že se z logogramu pro "šíp" stal sylabický (slabičný) znak k vyznačení slabiky [ti]. Podobným způsobem se i z jiných logogramů nakonec vyvinuly sylabické znaky.

Nevýhodou tohoto systému však je, že pokud mělo několik podobně znějících slov každé svůj vlastní znak, vytvořilo se také více způsobů jak jediný zvuk zaznamenat. To je třeba případ slabiky [gu], kdy existuje celkem čtrnáct znaků k zaznamenání té samé slabiky, z nichž čtyři jsou ukázány níže.

Pozn.: Při transkripci sumerských sylabických znaků do latinky používají archeologové k označení různých znaků se stejnou fonetickou hodnotou dolní index. V předchozím příkladě tedy gu znamená "len", gu2 "krk", gu3 "hlas", atd. Jak uvidíte později, používají se při transkripci logoramů velká písmena, např. MUŠEN pro slovo "pták".


Dalším specifickým znakem sumerského písemného systému je polyfonie, kdy se různá slova s podobným významem ale zcela jinou výslovností píší stejným znakem. Například slova zu "zub", ka "ústa" a gu "hlas" se všechna píší pomocí znaku pro gu3 "hlas".

Kromě fonetických znaků se k vyhláskování nových slov vytvořil ještě jeden druh znaků, a to přidáním grafického elementu k již existujícímu znaku, nebo kombinací dvou existujících znaků. Přidaným grafickým elementem mohl tedy být buď geometrický tvar bez vlastního významu, nebo jiný klínový znak.

Jak se v průběhu času stával písemný systém více a více komplexní, začalo být těžké určit, zda je daný znak sylabický, nebo zda se jedná a logogram (či dokonce jakou potencionální zvukovou hodnotu může sylabický znak mít). K vyřešení této mnohoznačnosti se několik logogramů změnilo na "determinační znaky". Tyto znaky se psaly buď před, nebo za skupinu znaků tvořících slovo, a naznačovaly význam slova tím, že určovaly kategorii věcí či myšlenek, ke které slovo patří.

Pozn.: Při transkripci determinačních znaků používají archeologové velká písmena v horním indexu, aby tak vyznačili, do jaké kategorie slovo patří. Příkladem může být GIŠ pro "dřevo".


Dalším způsobem odstranění mnohoznačnosti slov byly fonetické doplňky umístěné před nebo za (anebo před i za) znakem, který určuje část výslovnosti slova. Například slovo uga znamená v sumerštině "havran" a pro toto slovo existuje v sumerštině také logogram UGA. Ten samý logogram však může znamenat i NAGA ("mýdlo"), EREŠ ("název města") nebo NISABA (bohyně a patronka města Ereš). K přesnému vyhláskování slova uga se proto používaly hned dva fonetické doplňky, jeden před a jeden za logogramem. K dovršení toho všeho se za tuto skupinu znaků umístil determinační znak pro ptáka, MUŠEN, aby tak bylo zcela jasné, že se jedná o havrana.


  ČÍSELNÝ SYSTÉM
Další zajímavou věcí v sumerštině (a také ve všech ostatních klínových písmech) je číselný systém, který je jak desítkový (založený na čísle 10), tak také šedesátkový (založený na čísle 60). To v podstatě znamená, že zde pro obě základní číslovky existují samostatné znaky a že jsou od nich všechna ostatní čísla odvozena. Číslo devět například by tedy bylo vyznačeno pomocí devíti znaků pro "1", ale číslo deset už by znázorňoval pouze znak pro "10". Číslo šedesát by bylo vyznačeno jediným znakem pro "60", ale číslo sedmdesát by znázorňoval znak pro "60" následovaný znakem pro "10".

I dnes můžeme nalézt pozůstatky tohoto systému v jednotkách času (sekundy a minuty) a v trigonometrii (360 stupňů).

Pozdější obyvatelé Mezopotámie (Babyloňané, Asyřané, Peršané, aj.) převzali tento číselný systém, ale upravili ho tak, že stal poziční (jako je ten náš), což redukovalo čísla na pouhé dva znaky ("1" a "10"). Pozice, ve které se znak nacházel uvnitř čísla, tedy měnila jeho hodnotu, jak je tomu také v našem číselném systému. Např. jednička v čísle "100" má naprosto jinou hodnotu než jednička v čísle "10 000".


Sumerský písemný systém byl převzat a upraven i ostatními obyvateli Mezopotámie té doby, Akkady a Babyloňany. Coby mluvená řeč vymizela sumerština kolem 18. století př.n.l., ale nadále přetrvávala jako psaná řeč učenců (podobně jako latina ve středověké Evropě). Takto se používala až do 1. století n.l., což z ní činí jeden z nejdéle používaných jazyků v historii.

 

  Nahoru