První klínový písemný systém byl sice vynalezen a používán Sumeřany, ale netrvalo dlouho, a i okolní národy toto písmo převzaly a upravily si je pro vlastní použití. Okolo roku 2500 př.n.l. začali klínové písmo k zaznamenávání svého jazyka používat Akkadové, semitský národ sídlící severně od Sumeřanů. Byla to až nadvláda akkadské dynastie kolem roku 2300 př.n.l., která povýšila akkadštinu nad sumerštinu a učinila z ní první jazyk Mezopotámie. Sumerština se sice ještě dočkala krátkého obrození, ale nakonec se stala pouze mrtvým jazykem používaným písaři a učenci. Akkadštinou se na druhou stranu mluvilo ještě po další dvě tisíciletí a vyvinula se do pozdějších (mnohem známějších) forem, které dnes nazýváme babylónština a asyrština.


  SYLABICKÉ PÍSMO
Sumerština a akkadština jsou dvě velmi rozdílné řeči. Sumerský jazyk je spíš aglutinační, což znamená, že se foneticky neměnná slova a částice spojují dohromady a vytvářejí tak pojmy s více a více komplexním významem. Akkadština je ale spíše založena na odvozování, kdy můžeme kořen slova obměnit nespočtem způsobů a vytvořit tak příbuzná slova se zcela novým významem. Základem semitských jazyků (tedy i akkadštiny) jsou především trojsouhláskové kořeny, což jsou tři za sebou následující souhlásky představující nejzákladnější a nejabstraktnější tvar slova. Skloňování pak probíhá pomocí přidávání samohlásek mezi tyto kořenové souhlásky, popřípadě se ke kořenu přidávají i předpony a přípony. Například v arabštině představuje trojsouhláskový kořen ktb myšlenku spojenou se "psaním", ale sám o sobě neznamená vůbec nic. Rozvíjením tohoto kořene však dostaneme celou škálu slov, např. [kitāb] "kniha", [kutub] "knihy", [kātib] "autor", [kataba] "on píše", atd.

Z toho logicky vyplývá, že ačkoli v sumerštině bylo k vyjádření myšlenky přijatelné jednoduše postavit logogramy vedle sebe, užití stejných logogramů v akkadštině by nepokrývalo přesný význam slov. Aby se tedy přesněji vyjádřilo skloňování slova, používaly se některá znaky spíše pro svou fonetickou hodnotu než pro svůj význam. To nakonec vedlo k tomu, že Akkadové začali běžně používat klínové znaky pouze pro jejich fonetický význam - takovým znakům říkáme fonogramy. Z těchto znaků se také stal akkadský "slabikář":

Pozn.: První čtyři sloupečky (označené "_a", "_e", "_i", a "_u") představují sylabické (slabičné) znaky, které začínají souhláskou na levé straně tabulky. Výjimkou je pouze první řádka, kterou tvoří samotné samohlásky. Poslední čtyři sloupečky ("a_", "e_", "i_", a "u_") ukazují znaky, které na souhlásky v levém sloupci končí.


Pokud jste již četli o sumerském jazyce, jistě si vzpomínáte, že tam různé znaky často představují stejný zvuk. K tomu vede častá homofonie, protože slova v sumerštině jsou většinou jednoslabičná. Jelikož akkadština převzala sumerský písemný systém, zdědila od sumerštiny také homofonní znaky. Kvůli přehlednosti jsem v předešlé tabulce uvedla pro každou slabiku jen jeden znak, ale ve skutečnosti jich existuje mnohem, mnohem víc. V tradičním přepisu (transkripci) má první homofonní znak nad samohláskou čárkou vyznačený ostrý přízvuk (např. á). Druhý homofonní znak má nad samohláskou vyznačený čárkou tupý přízvuk (např. ). Všechny ostatní homofonní znaky mají na konci číslo v dolním indexu, přičemž se začíná číslem 4 (např. a4, a5, a6, atd).

K tomu všemu navíc ještě existují znaky, které představují slabiky složené ze dvou souhlásek a mezi nimi vložené samohlásky (pro zkrácení "znaky CVC" - z angl. consonant-vowel-consonant). Jiným způsobem k zapsání těchto slabik CVC je napsání znaku začínajícího na souhlásku následovaného znakem končícím na souhlásku, kdy se u obou znaků samohlásky shodují. Následující příklad ukazuje v první řádce několik CVC fonogramů a pod nimi stejné slabiky napsané pomocí dvou regulérních znaků.

Ačkoli by mohla být akkadština celá zapsána pomocí fonetických znaků, tradice si žádala, aby se v písmu používaly všechny ze sumerštiny přejaté znaky, tedy i logogramy a determinační znaky.


  LOGOGRAMY A DETERMINAČNÍ ZNAKY
Logogramy jsou znaky, které představují slova či morfémy. Determinační znaky se nevyslovují a používají se k určení obecného významu či kategorie následujících slov. I přes tento rozdíl se však nejedná o dvě zcela odlišné skupiny znaků a mnohé determinační znaky pocházejí z logogramů. I velké množství fonetických znaků má navíc také význam logogramu, potažmo determinačního znaku. Znak, který má víc než jednu funkci, nazýváme znak polyvalentní (mnohoznačný). Jen z kontextu můžeme určit, zda polyvalentní znak představuje fonetický znak, logogram, nebo determinační znak.

Jedním takovým znakem, který může být použit ve všech třech typech znaků, je , což je fonetický znak značící slabiku [an]. Tento znak navíc ještě představuje tři logogramy: slovo ilum, které znamená "bůh" (v transkripci jej však zapisujeme jako DINGIR, což je sumerské slovo pro "bůh"), slovo Anum (což je jméno boha nebes), a dále je i rozšířením slova šam, což znamená "nebe". K tomu všemu může navíc ještě představovat determinační znak pro jména bohů. Následující příklad tuto mnohoznačnost malinko objasňuje:


Poznámka k tradiční transkripci akkadských znaků: Fonogramy se vždy píší kurzívou. Logogramy se píší velkými písmeny, většinou jsou to sumerská slova, ale někdy také akkadská, pokud má logogram v akkadštině více významů než v sumerštině. V horním indexu se píší determinační znaky a podléhají stejným pravidlům jako logogramy (velká písmena přepisující sumerská slova). Jedinou výjimkou je determinační znak pro "jména bohů", který se místo celého DINGIR zkracuje na D.

Když se vrátíme k našemu příkladu, jistě jste si všimli, že může jeden znak představovat zcela odlišná slova. Tato mnohoznačnost vychází ze sumerštiny, kde se jeden logogram používal ke psaní příbuzných slov se zcela rozdílnými výslovnostmi. Ke správnému porozumění slov je tedy velmi důležitý kontext. Jednou z pomůcek k určení toho, jaké slovo logogram představuje, může být fonetický doplněk. Tím je vždy fonogram hláskující část slova, které logogram doplňuje. V našem příkladě tedy kombinace znaků AN- značí slovo šam, ne jméno boha Anuma. Další pomůckou k identifikaci slova může být determinační znak. Sled znaků K-DINGIR-RA následuje determinační znak KI, který nám říká, že se jedná o jméno města. Jen jedno město se píše K-DINGIR-RA, a tím je Babylon. Logogram K vlastně představuje slovo babu ("brána"), DINGIR je sumerské slovo pro ilum ("bůh") a RA je sumerský druhý pád vážící se na slovo DINGIR. Dohromady nám tedy vznikne slovo Babilum, "Boží brána", přičemž zmíněným bohem je Marduk, patron města Babylon.

Díky tomu, jak se v akkadštině skloňují slova, představuje logogram často pouze kořen či základní tvar daného slova. K odvození všech ostatních tvarů slova se k logogramu přidávají fonetické doplňky.

Všimněte si, že logogram pro slovo "král", akkadské šarrum, se v transkripci přepisuje jako LUGAL, což je sumerské slovo pro "krále".


Jak už jste si určitě všimli, bylo akkadské písmo velmi komplexním písemným systémem. Počet používaných znaků se však pohyboval jen asi mezi 200 a 400 (celkový počet znaků byl 700 až 800) a homofonie a polyvalentní znaky poskytovaly písařům možnost hláskovat slova několika různými způsoby. I přesto zůstala akkadština jedním z nejpozoruhodnějších písemných systémů starověkého světa uchovávající historii, literaturu a vědecké poznatky starověkých Mezopotámců až do dnešních dnů.

 

  Nahoru