Ač je tomu těžké uvěřit, sada znaků před vašimi zraky, takzvaná latinka, je výsledkem 4000-letého vývoje.

Zatímco můžeme tvrdit, že to bylo hlavně klínové písmo, které zapříčinilo vývoj písemných systémů v okolí Středozemního moře, na blízkém východě a v Indii můžeme za první rozpoznatelnou formu abecedy považovat protosinajštinu a to z důvodů, které budou objasněny níže.

Všimněte si také, že zatímco známe nejlépe abecedu řeckou a římskou, existuje i mnoho jiných abeced a to i abeced "slabičných", které patří do stejné rodiny jazyků. Z tohoto důvodu se budu snažit na této stránce shrnout co nejvíce i takovýchto písemných systémů.


  PROTOSINAJŠTINA
Asi před 3700 lety se lidé ze západní Sinaje mluvící semitsky stali  pod egyptskou vládou dělníky a otroky. Egyptské hieroglyfy, na které zde tito semitsky mluvící lidé narazili, na ně udělaly dojem, a tak převzali malé množství hieroglyfů k zaznamenání zvuků jejich vlastního jazyka. A protože fonetické egyptské znaky zaznamenávaly pouze souhlásky a ne samohlásky, převzalo toto pravidlo i sinajské písmo. Sinajské písmo mělo však narozdíl od hieroglyfů pouze znaky vyjadřující jednu souhlásku.

Výsledkem byl zvláštní systém, jehož znaky byly velmi podobné hieroglyfům, ale zaznamenávaly jazyk příbuzný s foiničtinou a hebrejštinou - tedy protosinajština.

Ale proč se z tohoto písma stala abeceda a ne egyptské hieroglyfy jako takové? Výsledek je tak jednoduchý, jako řecký název písmena alfa. Slovo alfa v řečtině vůbec nic neznamená, ale v původním západo-semitském jazyce slovo 'alef znamenalo "vůl". Přece jen není příliš složité poněkud pozměnit písmeno A a představit si jej jako hlavu vola.

Hlava vola je přesně ten egyptský hieroglyf, který protosinajština převzala ke znázornění zvuku ['] (ráz) jako 'alef. Protosinajština však nepřevzala i zvuk hieroglyfu, znak vola totiž v egyptštině ráz ['] nepředstavoval. Místo toho pouze převzala tvar hieroglyfu (vůl) a přiřadila mu hodnotu ['], což je první zvuk ve slově 'alef. Tomuto se říká akrofonický princip.

Podobně se také beta, která znamenala "dům" a psala se pomocí znaku domu, používala k zaznamenání zvuku [b]. Jiným dobrým příkladem je zvuk [m], jenž byl představován znakem vody a říkalo se mu mem, čili v západo-semitském jazyce "voda".


  JIHOARABSKÁ JAZYKOVÁ RODINA
Okolo roku 1300 př.n.l. se z vyvíjející se protosinajštiny oddělila jedna jazyková větev a rozšířila se po celé jižní části arabského poloostrova. Toto praarabské písmo se nakonec okolo 5. století n.l. vyvinulo do velmi elegantního jihoarabského písma.

Jihoarabské písmo vyšlo z módy, když popularitu arabské abecedy zvýšil Islám. Před svým kompletním vymizením se však stačilo rozšířit přes Rudé moře do Etiopie, kde se z něj stalo převládající písmo, etiopština, která se zde používá dodnes. Rozdíl mezi etiopštinou a jihoarabštinou je ten, že etiopština zaznamenává samohlásky přidáváním čárek k jednoduchým souhláskám, zatímco jihoarabština samohlásky naprosto vynechávala.


  UGARITSKÉ PÍSMO A POŘADÍ PÍSMEN
Mezi jihoarabštinou a tradiční západní semitštinou existuje jeden obrovský rozdíl, a to pořadí písmen. Jihoarabská abeceda má pořadí [h], [l], [h], [m], atd., zatímco západní semitština má pořadí ['], [b], [g], [d], atd.

Není jasné, proč se používalo právě toto pořadí písmen, ale možná to byla nějaká mnemonická pomůcka, které už dnes nikdo nerozumí. Víme jistě, že tato pravidla vznikla někdy kolem roku 1300 př.n.l, i když zdroje pro toto tvrzení nejsou příliš zřejmé.

Nejranější příklad abecedy byl nalezen ve městě Ugarit. Tato abeceda sestává ze 30 znaků používaných v ugaritském písmu. Místo toho, aby se však znaky psaly po způsobu západní semitštiny, písma odvozeného z protosinajštiny, byla tabulka popsána jakýmsi druhem písma klínového. Ačkoli byly znaky tohoto písemného systému složeny z klínů a čar, nepodobal se tvar písmen žádnému klínovému písmu, ať už sumerskému nebo akkadskému. Přesto zde ale existovala jistá podobnost s lineárními západo-semitskými písmeny.

Je stále otázkou, zda to bylo ugaritské písmo, které ovlivnilo pořadí znaků pozdějších západo-semitských písem, nebo zda tomu bylo naopak.


  FOINICKÉ PÍSMO
Foinická abeceda se vyvinula okolo 12 století př.n.l. z "přirozenějšího" stylu protosinajštiny, a to do více lineární formy. Většina abeced používaných dnes je odvozena právě z foiničtiny.

Bezprostředními odnožemi foinické abecedy byly stará hebrejská a aramejská abeceda a podle tradice i abeceda řecká (na tu se zaměříme později). Starou hebrejskou abecedu používali i Moabité nebo Izraelci. Tato abeceda však postupem času z běžného užití vymizela a přežila pouze jako samaritánské písmo. Aramejština se naopak stala velmi populární a mnoho lidí ji převzalo.

Pokud vás zajímá, jak foinické písmo vypadalo, klikněte sem.


  ARAMEJSKÉ PÍSMO
Původně se aramejsky mluvilo (a psalo) pouze v oblasti, které se dnes říká Sýrie, ale během pozdní Assyrské říše a následně během říše Babylonské a Perské začala být aramejština mezinárodní řečí, kterou se psalo a mluvilo v Anatólii, na Levantském pobřeží, v Mezopotámii, Egyptě a v Persii. Rychle ji přijalo mnoho místních skupin a v Izraeli se z ní stala "židovská" abeceda, přímý předchůdce dnešní hebrejské abecedy. Postupem času začala vypadat mnohem více jako kurzíva (rukopisné písmo) stejně jako Nabataenská abeceda, ze které se nakonec stala abeceda arabská.

Pokud vás zajímá, jak aramejské písmo vypadalo, klikněte sem.


  ŘECKÁ A LATINSKÁ VĚTEV
V souladu s tradicí Řekové tvrdí, že byla jejich abeceda odvozena z abecedy foinické a mnoho vědců s tím také souhlasí. Rychlý pohled na znaky opravdu prokazuje jisté podobnosti těchto dvou písem. Řekové si však pouze přizpůsobili sadu znaků, které pasovaly na jejich jazyk. Navíc přeměnili některá písmena tak, aby představovala samohlásky.

Nejranější řecké nápisy se ve skutečnosti skládaly z několika poněkud odlišných písem, což někteří vysvětlují několika různými fázemi přejímáními z foiničtiny. Mezi těmito různými variantami však existuje až překvapivé množství podobností, takže je velmi pravděpodobné, že existovalo jakési rané řecké písmo, které se později vyvinulo do místních variant. Tato teorie je přijímána mnohem větším počtem odborné veřejnosti než teorie několika fází přejímání z foiničtiny.

Tento zmatek co se nejranější řečtiny týče pramení z faktu, že zatím nebyly nalezeny žádné archeologické pozůstatky tohoto písma. Ty nejstarší nálezy se datují až do 8. století př.n.l., kdy už existovalo mnoho různých verzí řeckého písma. Mnoho vědců datuje dobu, kdy Řekové přejali abecedu od Foiničanů, někdy mezi 1200 a 900 př.n.l. Starší letopočet by dával prařecké abecedě víc času na rozvinutí do různých místních forem, ale  nejsou známy žádné archeologické pozůstatky písemných záznamů této doby. Mladší letopočet by sice vyhovoval nedostatku důkazů, ale dává písmu mnohem méně času na vývoj. Možná by bylo nejrozumnější zvolit kompromis, ale kdo ví.

Byla to právě euboenská varianta řecké abecedy, kterou převzali Etruskové, a vyvinula se do latinky, kterou dnes používá celý západní svět. Euboenské písmo mělo mimojiné písmeno F, které ve skutečnosti představovalo zvuk [v], a X, které představovalo [ks] a ne velární [kh] s přídechem jako v písmu iónském.


Futhark (runy) a ogham jsou abecední systémy používané v severní Evropě předtím, než byly nahrazeny latinkou. Příbuznost s ostatními abecedami je však stále poněkud mlhavá. Futhark možná pochází z nějakého severoitalského písma jako je benátština. Ogham halí mnohem větší rouška tajemství, někteří vědci tvrdí, že je to pouze mystická forma Futharku, ale jiní tvrdí, že je to původní písmo Irska a Walesu.


Co se týče řečtiny jako takové, byla všechna písma až na jedno nahrazena písmem iónským, což je to písmo, které můžete vidět na nápisech z doby klasické. Řecké písmo také sloužilo jako podklad pro dvě písma používaná Slovany, cyrilici a hlaholici.

  Nahoru